Bledule jarní je předjarní rostlinou, která se starému listí či sněhu navzdory, dere na světlo světa už v průběhu února. Původní areál jejího rozšíření zaujímá střední a jižní Evropu, takže se jedná o našeho domácího posla jara.
Bledule je přibližně 10 – 40 cm vysoká rostlina vyrůstající z cibulky. Listy vyrůstají v přízemní růžici, květ vyrůstá na samostatném stvolu. Zajímavostí je, že výjimečně na stvolu vykvetou květy dva. Zkuste se na to někdy zaměřit, bledule roste ve velkých porostech a pozornému oku taková rostlina neunikne. Existuje i rozlišovaný poddruh bledule jarní, který roste na východě Slovenska a na Ukrajině, který je trochu mohutnější a právě anomálie s dvěma květy je u tohoto poddruhu daleko častější. Notorický známý je i šestičlenný květ, kdy každý okvětní lístek je zakončen žlutozelenou skvrnou na konci. Stejně jako sněženka je i bledule jedovatá. I ona obsahuje řadu alkaloidů, které se po pozření projevují průjmy a zvracením.
Reklama
Bohužel i bledule jarní je ohrožená (zařazena v kategorii C3) a místa jejího původního výskytu mizí. Chráněna je i zákonem. Už teď dělá botanikům vrásky rozeznávat původní areály výskytu s těmi, kde bledule jen zplaněla z výsadeb ze zahrádek. V České republice se bledule přirozeně vyskytuje v lužních lesích a na vlhkých loukách. Přerývat bledule k sobě na zahrádku snad ani nemá smysl, právě pro její obrovskou popularitu jsou cibulky k dispozici v každém zahradnictví.
Lidově se bleduli říkalo, a možná stále říká, koukořík. Je otázka, jestli je to záměrná zdrobnělina označení kokořík, což je rostlina, která květy vzdáleně připomíná bledule. Jiné lidové označení pro bleduli byla blednička. Z tohoto názvu už asi vzešlo dnešní pojmenování bledule, ale jak přesně to souvisí s rostlinou samotnou se mi zatím nepodařilo zjistit. Daleko jasnější je původ vědeckého názvu. Bledule jarní totiž intenzivně voní. A to tak, že se pro ni vžilo označení „bílá fialka“, tedy z řeckého leukos – bílý a ion – fialka vznikl název leucojum.